Láska na sněhu; Harry Styles

Harry Styles | Jednodílná

Pro Stajlesovou

Pomalu kráčím ulicemi setmělého města a snažím se nevnímat vlezlý vítr rozhazující mi vlasy všude kolem, ani sněhové vločky, které nešetrně naráží do všeho, co se jim plete do cesty.

Náhle se kolem mě prohání partička pěti kluků, kteří vesele výskají a koulují se. Jenže jejich trefy nejsou úplně přesné, každou chvíli nějaká trefí mě a než zmizí, mám sníh snad až v ponožkách.  Ovšem jeden z nich se náhle zastavuje a snad vyděšeně si mě prohlíží, přičemž mu ruka s koulí klesá k zemi.

„Ježiši,“ hlesá ohromeně, na kluky máchá rukou, asi že mají počkat či co a blíží se ke mně.  Chlapci za ním tedy poslušně zastavují a mě napadá, zda je nějaký jejich vůdce, nebo si prostě jen všimli toho, jak mě zřídili. Ale dle toho, že se dál bezstarostně koulují, to je spíš to první.

„Promiň mi to, prosím,“ omlouvá se neznámý kudrnáč bezmocně a v jeho velkých zelených očích vidím upřímnost a opravdovou starostlivost. Jen se na něj vesele šklebím.

„Vždyť je to jenom sníh,“ pokouším se ho uklidnit, zatímco z kapsy doluji čepici, kterou si rvu na hlavu, abych zkrotila neposedné pramínky vlasů, ačkoliv nic takového normálně nenosím.

„Jsi mokrá snad až za ušima,“ kroutí nespokojeně hlavou, přičemž se zdá, že na něj vítr žádný, ale absolutně žádný vliv nemá, protože jeho kudrlinky jsou neustále srovnané do dokonalých vln lemující jeho obličej a dodávající mu lehce kulišácký výraz.

„Ale to nevadí, vážně. Nejspíš jsem se vám připletla do přestřelky…“ pokrčím znovu s úsměvem rameny. „A zdá se, že těmhle,“ kývnu bradou směrem k čtyřem klukům o kousek dál. „to nevadí,“ dokončuji svou větu a krčím se před další koulí, která letěla k nám.

„Nevadí?“ šklebí se ďábelsky a rukou rádoby nenápadně šátrá po sněhu u jeho nohou. To si nenechávám líbit, rychle nabírám tu bílou věcičku do ruky, upatlávám jí do poměrně ucházející koule a háži jí jeho směrem dřív, než on se stíhá byť jen rozkoukat. Pěkně se mu rozplácává přímo na vlasech a kousky sněhu mu spadají do obličeje, vločky se mu usazují na řasách a já musím uznat, že je vážně roztomilý, takový skřítek.

„Hele!“ vyjekává jen ohromeně a pak jen pomrkává. Jenže v tom se na mě vrhají jeho kamarádi, asi utíkají bránit svého „šéfa.“ Tiše vypískávám a na nic nečekám, přičemž se hned obracím a utíkám ulicemi pryč, ani je nebombarduji, snažím se jim jen utéct. Jako by čert ovšem nechtěl, moje šikovné nohy nejsou schopny udržet rovnováhu na náledí a rozjíždí se do všech stran, ruce mi vylétávají nahoru, zatímco mé tělo letí dolů a já padám na zadek, jen to zaduní.

„Au,“ usuzuji ztěžka. V tom se přede mnou zase objevuje ten kudrnatý, nervózně si okusuje ret a vyděšeně mi podsouvá jednu ruku pod koleny, druhou kolem pasu a vyhazuje si mě do náruče.

„Co blbneš?“ Nechápu, o co se snaží a i jeho kamarádi se zdají být lehce skleslý a dokonce se ani mezi sebou nekoulují.  Jen se na mě konejšivě usmívá a dál si mě v náručí nese ulicemi.

***

„Tak jsme tady,“ přednáší s úsměvem a dovoluje tomu blonďáčkovi, aby mu z kapsy kabátu vyndal klíče a posléze i sám odemkl.

„Tady?“ Nedá mi to, musím se zeptat. Už jenom proto, že sama sebe nechápu. Vždyť, copak jsem normální, když dovolím úplně neznámému klukovi a jeho partičce, díky které jsem mokrá jak myš, aby si mě odnesl domů, nebo kam vlastně?

„No jistě, jsme u mě doma. Ne, rodiče nejsou doma – Louisi, neotvírej tu ledničku!“ přerušuje svou mluvu ke mně, aby mohl zaječet na jednoho z jeho přátel. Ten s provinilým úsměvem lednici zavírá a šourá se ke zbývajícím, kteří kamsi zmizeli. Neřeším to, a vlastně se ani nemohu jít podívat, protože mě neustále drží v náručí.

„Mimochodem, jsem Harry,“ představuje se mi konečně a opatrně mě pokládá na zem. Tiše vyprskávám smíchy a málem se mi nohy zase podlamují.

„Čemu se směješ?“ mračí se kudrnáč – Harry nespokojeně a uraženě si zakládá ruce na hrudníku, přičemž špulí rty.

„Já jsem Mary. Harry – Mary,“ vysvětluji mu nakonec a on se rozesmává se mnou. Jenže v tu chvíli ke mně přistupuje a všechno utichá. Vzhlížím k němu, protože je o nějaký ten kousek – spíš pořádný kus – vyšší než já. Oči se mu v přítmí místnosti lehce blyští a smích kluků v nějaké místnosti utichá. Existuje jen on, jeho zrychlený dech, my dva a to, co nás spojuje.

„Normálně tohle nedělám…“ Horký dech linoucí se z jeho úst a otírající se o můj krk. Nechávám ho mluvit dál, třeba už jenom proto, že sama nejsem schopná cokoliv říct.

„Ale u tebe je to jiné…“ dodává a pomalu se ke mně sklání, skoro až opatrně. Jindy bych zbaběle ucukla, ale u něj se líbání nebojím.  Cítím, že nemusím, že by mi neublížil, ačkoliv je to nelogické, když ho znám jen malý moment.

Přivírám víčka a lehce se dotýkám jeho rukou, které tisknou mé prsty. Usmívá se a poté se ještě o kousek sklání, přičemž konečně propojuje naše rty. Z těch mých se dere tichý toužebný sten, což mě málem pokládá na zem a on se tiše hihňá, přičemž mě dál něžně líbá.

„Cicmi cicmi cicmičky!“ piští kdosi vedle nás, přičemž cítím, jak mi do vlasů cosi padá. Harry se odtahuje s lehce zarudlými tvářemi a usmívá se na mě, sám třesouc vlasy, z kterých mu poté padají kousky toaletního papíru. Tiše se rozesmávám, a když se můj kudrnáč rozbíhá za blonďákem, nemůžu než se smát.

„Horane!“ vřeští a dál běží překážkovým během přes nábytek i volnou plochu domu. Pomalu se vydávám hledat zbytek jejich partičky, a když nacházím Louise (myslím), jak má hlavu zabořenou do lednice, jen kroutím hlavou.

Harryho jsem nehledala, ale našla jsem ho.

Je sice brzy předvídat, ale já doufám. Prostě doufám.

To snad mohu.