You're nobody til somebody loves you 1. část

1. část | Normal stories \

Tiše sedím v koutě a snažím se nevnímat tvou přítomnost, což jde ztěžka. Jsi všude kolem mě a já nevím, jak se tě zbavit. Náhle se otáčíš a hledíš mi do očí, přímo na mě a ne skrz mě. Tvůj spolužák a asi i nejlepší kamarád v jednom cosi polohlasně podotýká, takže se ti na tváři objevuje něžný úsměv, přičemž roztomile krčíš nos a v očích se ti objevují jiskřičky veselí a smíchu. Když se usmíváš, vůbec nepřipomínáš toho strohého a posmutněle vypadajícího ťunťu, co snad neumí do pěti počítat, dalo by se říct, že právě naopak. Jsi veselý a zdá se, jako by tohle byla tvá pravá povaha. Ve chvílích kdy se směješ působíš jako obnažený, kdy dáváš veškeré své emoce všanc.

Tvé oči po mně naposledy přejíždí a ty se pohledem zase vracíš ke svým spolužákům. Nemám ti to za lé, proč bych také měla mít, vždyť... Co je na mně zajímavého? Právě, že nic.

Z kapsy roztřesenýma rukama vytahuji mobil a hledím na jeho displej poněkud podezřívavým pohledem. Smska? Od koho? Nechápavě hledím na tvou podobiznu vedle láskyplné přezdívky Papoušek, kterou jsem ti kdysi věnovala a oddaluji rozkliknutí a tím pádem i odhalení textu. Opájím se pocitem, že mi píšeš a nemyslím na nic jiného. Ani jsem si nevšimla, že bys do ruky vzal svůj mobil, jeden ze supermoderních I-phonů, tak kdy jsi mi stihl napsat?

Nakonec se odhodlávám a nechávám přivřená víčka, co kdyby na mě vybaflo něco vážně ošklivého.

„Je sladké, jak na mě pořád koukáš. Věř mi, že kdybych mohl, sleduji tě pořád. Neptej se, kde jsem vzal tvé číslo, prosím.“ Ohromeně si čtu těch dvacet tři slůvek stále dokola a snažím se v nich najít smysl. Kdyby mi cokoliv podobného napsal někdo jiný, dojdu si za ním a ostře ho pošlu do háje, ale u tebe... Jsem tak ohromená!

Nakonec mě napadá se na tebe podívat přes záclonu tvořenou mými vlasy a jak jsem mohla po přečtení oné textovky čekat, koukem oka mě pozoruješ rádoby nenápadným pohledem. A zdá se, že se ti to daří, protože nikdo z tvých „přívrženců“ v kroužku to nijak nekomentuje. O to víc se snažím vmáčknout do zdi, abych byla neviditelná – jakobych už nebyla – a váhavě si rozmýšlím svou odpověď. Nevím, co napsat, jsem nervózní i takhle jen přes textovku!

„Jsem vážně tak nápadná?“ Jedna prostá otázka skládající se z hloupých čtyř slov a kolik nervů mě doopravdy stála! Zdá se, že mohu děkovat Bohu, že jsi si nenastavil hlasité vyzvánění, protože sebou jen lehce trháš, asi následkem vibrací z příchozí smsky, a opatrně vyndaváš mobil.

„Kdo ti píše?“ natahuje Thomas legračně otázku a zvědavě se ti snaží nakouknout přes rameno, aby to zjistil sám. Ovšem ty mobilem uhýbáš a nezapojuješ se do jejich pošťuchování, jen se snažíš zachovat mou identitu utajenou. Chápu to, ale i tak mě to rozesmutňuje.

„Nápadnost nebude zřejmě tvé hobby, ale vcelku se ti daří; zatím na to asi nikdo nepřišel. Jak jsem ale už psal, je to roztomilé.“ Proč mě takovou dobu ignoruješ a teď najednou tolik lichotek? Vážně to nechápu. Ale zdá se, že máš pravdu. Nikdo mým směrem nehledí, snad až na jednu tvou spolužačku, která mě už kolik let nesnáší, ačkoliv doteď nevím důvod.

Nejrpve chvíli nechápavě těká pohledem mezi tebou a mnou, asi přemýšlí, ovšem poté se jí v očích ďábelsky leskne a já vím, že to nedopadne moc dobře, samozřejmě myšleno pro mě. Pomalu, skoro až líně se k tobě blíží, objímá tě rukama kolem krku, věší se na tebe jako záclona na okno a schválně na mě hledí, než se rty dotýká tvé tváře. Srdce mi krvácí, hrudník se mi bolestivě svírá, ale nejsem schopná uhnout pohledem, na to jsem až moc „hypnotizována.“ Snad automaticky jí objímáš kolem pasu, v druhé ruce stále držíš mobil a v něm snad rozepsanou odpověď a něčemu se hlasitě směješ. Nevím, kdo řekl to, co tě tak rozesmálo a snad to ani vědět nechci. Ona si mě stále posměšně prohlíží, ale já nijak nereaguji, jen jí pohled, naoko klidný a vyrovnaný, oplácím. Ovšem doopravdy krvácím, bolí to a ani nevíš jak. Jenže zdá se, že si vůbec neuvědomuješ, co děláš. Pro tebe je to zřejmě jen další objetí, další povrchní pusa na tvář, ale pro mě to je jen dalším hřebíkem do pomyslné rakve.

Konečně se od tebe ta hadice odvíjí a dovoluje ti se alespoň nadechnout a já jsem schopná ti odpovědět.

„Není to roztomilé a moc dobře to víš.“ V tom momentu zvonek oznamuje konec přestávky a ty se i s nimi odebíráš o patro níž, tedy tam, kam patříš. Na malou chvíli se otáčíš, dovoluješ se ještě jednou střetnout naším pohledům, ale to už mizíš po schodech. Beze slov rozmotávám nohy, doteď úhledně složené pod tělem v tureckém sedu a pomalu se zvedám. Hloupých deset minut pozorování tvé osoby a co to se mnou udělalo. Zase si nejsem jistá sama sebou a jsem podivným způsobem vnitřně rozechvělá. Uvědomuješ si vůbec, co se mnou děláš a jak moc na mě působíš? S těžkou hlavou mířím na další hodinu, přičemž mě tvá odpověď zastihuje před dveřmi třídy.

„Proč by to roztomilé nebylo? Ale máš pravdu, že na tvé červenání to nemá, protože to je bezkonkurenční. A promiň za ní...“ Nemusíš vysvětlovat na koho narážíš, moc dobře to vím. Ale copak si vážně myslíš, že mi to tvá omluva všechno vynahradí? Tolik týdnů a měsíců nepovedené ignorace a pak najednou přiletí pár esemesek a všechno bude v pořádku?

Celá rozechvělá stojím na chodbě a neuvědomuji si, že pláču do té doby, než mi na displej dopadá několik slz. Mých zad se kdosi dotýká a já vyděšeně nadskakuji, modlí se, abys to byl ty, ale jak po otočení zjišťuji, je to jen starostlivě vypadající profesorka.

„Běž se opláchnout a přijď kdy myslíš,“ pobízí mě beze slov a já s hlavou plnou myšlenek na tebe jen mlčky přikyvuji a ani se nedivím, jakto že mi to tak najednou dovolila. Nohy se mi neskutečně třesou, zatímco sotva klopýtám na záchod. Tam mě něco napadá. Je to sice pitomé, nesmyslné a nehorázně odvážné, ale musím to zkusit, alespoň budu vědět, jak jsme se posunuli.

„Jsem na holčičích záchodech.“ Nic víc a nic míň. Pokud budu mít štěstí – pochopíš. A pokud ne – budu vědět, jak moc lhostejná ti jsem.